Než začnete číst dál, vězte, že nás věci popsané na následujících řádcích baví. Této a mnohých podobných akcí se hráči účastní dobrovolně. Když pod blikající pouliční lampou držíme ve zkřehlých prstech zmoklý list papíru a snažíme se ve změti hebrejských znaků vysledovat systém, cítíme se šťastní. Ještě štastnější potom jsme, když víme kam se vydat dál.
Popis hry, její výsledky i samotné šifry najdete na oficiálních stránkách.
Na místě startu jsme trpělivě vyslechli pravidla a plni nadšení jsme se vrhli do víru evoluce. Dobře jsme se bavili, ale bylo jasné, že ve skutečnosti evoluce žádná sranda není (trávit generaci za generací srkáním po trávníku a stříháním se soupeři nám opravdu nepřijde jako důstojný smysl života).
Hrdě jsme se vyvinuli v lidi a získali tak první šifru. Sudoku jsme vyluštili téměř hravě, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Plni odhodlání dorazit do cíle jako první a dostát tak úloze důstojných reprezentantů sdružení jsme zkoušeli kombinaci za kombinací a snažili se tak z podbarvených skupin čísel dostat smysluplnou zprávu. Zkoušeli jsme jednoduché, pak složitější, pak zase jednoduché, bylo jasné, že jde o do očí bijící snadnou hříčku - jenže nejdřív praštila do oka téměř všechny ostatní týmy. Než byla odhalena nápověda, promysleli jsme různé možnosti napasování morseovky, třikrát přečetli všechny tištěné materiály, i mezi řádky, a důkladně promysleli, jakou úlohu hraje heslo šifry "brouzdaliště". Posledních několik desítek nápadů jsme ani nezkoušeli s tím, že jsou moc složité. A ty jednoduché už jsme prošli. Posledních pár chvil před nápovědou jsme využili ke svačině a rozpočítání, kolik času budeme muset šetřit na každé šifře, abychom stáhli náskok prvních týmů. Plán dorazit do cíle před půlnocí začínal působit poněkud napjatě.
Dočkali jsme se nápovědy a shledali, že organizátory máme skvěle přečtené - přesně jak jsme čekali. Naprosto jsme nepochopili, co se nám nápovědou snaží naznačit. Po dalších deseti minutách jsme se teprve mohli plácnout do čela, sečíst čísla ve vyznačených skupinkách a vydat se k dalšímu stanovišti. Čekali jsme prostě něco jednoduchého, ale takhle jednoduché řešení nás skutečně zaskočilo. Mimochodem, šlo o modifikaci trénovacího příkladu z vytištěných rad luštitelům.
Počítali jsme, že vyrážíme hodinku a pár minut za prvními týmy a shodli se, že náš dosavadní postup byl vysoce takticky promyšlený. Jak se ale ukázalo, tato šifra byla pro výsledek hry (nevyhráli jsme) rozhodující. Ač jsme si to téměř do rozednění odmítali připustit, naše naděje na vítězství se rozplynula jako spánek orga nad ránem. Nic takového netuše jsme se tedy vydali na další stanoviště se slovy "tak teď to bude morseovka".
"Tak jsme tu."
"Co že se píše
do tý tabulky?"
"Tým a čas."
"Hm.
Tak to není hodina a něco, ale hodina a půl
a něco."
"Hele mohla by to bejt morseovka."
"Jo,
jenže tady je to nejvíc po pěti, ne po čtyřech."
"To
by byly čísla. To může bejt, -sova- je vždycky jenom
ze strany."
"Sov je spousta - rozlišuje se nějak
to ostatní, nebo je to prostě sova-tečka, ostatní
čárka?"
"Jenom sova a zbytek, jinak by to
bylo moc složitý."
Vyluštili jsme azimut a cestou
podle něj potom zbytek zprávy. Snad jsme ušetřili nějaký
čas.
Získali jsme další zprávu a rozsvítili baterky. Neradi, protože tma oznamovala, že jdeme pozdě. Na pohádce protkané vážně divnými čísly jsme strávili téměř čtvrt hodiny hledáním toho nejjednoduššího, co mohlo koho napadnout. Po dlouhém zážitku z první šifry jsme věřili, že zkoušíme opravdu to nejjednodušší. Přesto chvíli trvalo, než nám došlo, že to nejjednodušší už tu bylo. Tak jsme čísla sečetli a frčeli k dalšímu stanovišti.
Pokusili jsme se zmást soupeře a nejít přímo, ale pak se ukázalo, že bychom si opravdu nepříjemně zašli. Tak jsme se vrátili a shledali, že už jsou stejně všichni pryč.
Dostihli jsme je u další šifry, kde jsme nafasovali dvoje omalovánky a fixy. Hned jsme si exempláře rozdělili a během chvíle měli omalované nebo vykoukané dvojice písmenek. Písmenka správně seskupili a seřadili, ve druhé fázi zbývalo zjistit, co to znamená:
"Cerna vicko."
"Asi -černá-
vicko."
"Černá turistická značka
neexistuje, né?"
"Černá vicko, černá
vicko."
"Co třeba černá víčko, takže
kdo má černou fixu?"
A teď přišla třetí fáze, trvala stejně dlouho jako dvě předchozí dohromady:
"Nějak to vyšťourám, nemáš
pinzetu?"
"Tady."
"Nechceš radši
nůž?"
"Tou pinzetou to moc nejde."
"Já
mám s sebou nůž."
"Ukaž, já to
taky zkusím."
"Dupni na to."
"Hm."
"Dupni
na to pořádně."
"Puč ten nůž."
U mostku jsme vyzvedli zprávu a zašli o kus dál, sednout si na schody a strávit zase jednu čtvrthodinku s banální šifrou.
"Koukejte, tam je spousta plusů a mínusů,
neni to morseovka?"
"Ééé... mělo
by to moc dlouhý písmena"
"Největší
číslo tam je 13."
"Vytáhni
tabulku."
"Plus i mínus, to pokryje celou
abecedu."
"Třeba se počítá
od prostředka."
"Ééé...
ne."
"Tak od krajů, zkuste to od krajů."
"Tak
jo. Nebo se to může brát postupně, další
písmeno zjistíš připočtením posunu
k poslednímu."
"Neni to moc složitý?"
"Ééé...
hlavně to nevychází."
"Zkus to od těch
krajů."
"Vydrž."
"Co znamená
heslo Kofola?"
"Hele, zkuste to krátký
slovo, určitě to bude nad nebo pod."
"Takže poslední
písmeno D..."
"+4, třeba to nebude
náhoda."
"A co zbytek?"
"Ježkovy
zraky, už jsme tady zase deset minut."
"Hele
a nepočítá se to prostě od krajů?"
Na kupce v rybníku v parku čekala doplňovačka i/y, s/z a velkých a malých písmen. Ještě za chůze jsme začali doplňovat a odhadovat, co bude jako čárka a co tečka.
"Co je čárka-tečka?"
"Počkej."
"Jo
přece nástup."
"Tak proč to hledám?"
"Litom?šl
je vyjmenovaná?"
"Co je teda to první
slovo?"
"RUINA. Je Litom?šl vyjmenovaná?"
"Kde
to může bejt?"
"Tak asi není..."
"Co
máš dalšího?"
"Teď mi to nevychází,
Litom?šl... školáci, je teda, nebo neni? Ptám
se potřetí a jsem nervózní."
"To
nevíš? L?tomyšl? Proč by byla vyjmenovaná?"
"Hm."
Nakonec jsme se výsledku dobrali a rozený znalec Hradce nás neomylně dovedl na správné náměstí.
Na obrázku bylo nějaké polní rypadlo a návod, jak postupně hledat a pak seskládat další indicie. Obrázek jsme prohlásili za ruchadlo, protože to byl takový lepší pluh a nic jiného neznáme. Začali jsme vzpomínat, kteří bratři ho vynalezli. V triku ne, Čapci ne, Mrštíci taky spíš psali, ale po cestě si staršina (kdo taky jiný) vzpomněl na Veverkovic. Dokonce věděl, jestli to byli bratři nebo bratranci.
Další zpráva obsahovala jméno Vladimír Vašek a informaci, že máme přejít zase zpátky celé náměstí. Začali jsme taktizovat a rozdělovat se. V honbě za prvním místem přeci nesmíme ztratit ani vteřinu, jak jsme si opakovali při pečlivě vypočítaných přestávkách.
V další zprávě byly fotky nějakého hradu, bohužel jsme ale byli v týmu jen čtyři - znalec terénu a mapista-buzolista, pak vůdce, dál svačinář a programátor a nakonec matfyzák. Místo poznavače hradů se až do startu nepodařilo naplnit. Použití přítele na telefonu pro poznání hradu moc nadějí nedávalo, tak jsme doufali, že indicie zní nejspíš "hrad".
Další indicie se měla vázat k V. Vaškovi. Zněla Slezské písně - Maryčka Magdónova a nám svitlo, že by mohlo jít o Petra Bezruče, jehož civilní jméno je snad právě Vladimír Vašek. Následující indicie se měla vázat k ruchadlu a hradu. Našli jsme obrázek s krysoveverkou. To už jsme byli rozložení po náměstí, takže najít další indicii (k předpokládanému Bezručovi) bylo dílem okamžiku. Klučina na obrázky recitoval básničku. Ta tedy na Bezruče nevypadala, ale co - pořád to byla básnička. V sobecké honbě za vítězstvím jsme si ani nevšimli, že kluk na obrázku (nejspíš asi Petr) neměl ruce. U poslední, samostatné indicie (dopravní značka křižovatky) jsme s profesionální jistotou uhodli, že půjde o křižovatku. Takže křižovatka, Bezruč a uvědomit si, že první obrázek dával Veverkovi, další ukázal Veverku, takže s čím to asi bude křižovatka. Hrad jsme prohlásili za Veveřín a znovu se svěřili do rukou znalce Hradce, aby nás dovedl na další stanoviště.
"Teď jsme tady na týdle ulici, a tahle
kolmá už bude Bezručova."
"Tak fajn."
"Tak
co?"
"No, teď jsme tady na týdle ulici,
a tahle další kolmá už bude
Bezručova."
"Hm."
"Tak už?"
"Za chvilku,
určitě to bude ta příští."
"A víš
kde jsme?"
"Ježišmarjá no jasně, akorát
je tady víc ulic, no."
"Dobře, dobře."
"Tak
co?"
Stáli jsme přímo na křižovatce a bylo jasné, že uprostřed zpráva asi nebude. Postup "Kam bych to tady strčil?" nám přihrál první haluz večera (ta největší měla ovšem teprve přijít).
Popis cesty ke skvělému místu na koupání, který končil na krásné písečné pláži na vrcholu kopce Chrastka. Kromě toho, že to nedávalo smysl, to bylo na pěší tůru dost daleko. Tak jsme začali zkoušet. Vypsali jsme vesnice, kterými jsme měli projít, pokoušeli se najít něco ke sčítání, napasovat morseovku... Zkusili jsme tvar cesty po vesnicích (v mapě okolí Hradce) napasovat na naši současnou polohu (na druhé straně, v mapě města). Každý viděl nějakou myšlenku - proč je tam to koupání? Proč je heslem marmeláda? Kam bychom se měli ubírat? Proč to vůbec nedává smysl? Málem jsme už vyráželi pro nápovědu, když jeden z nás začal píchat prsty z obou stran do vesnic po cestě a mapu otáčel. Nedávalo to vůbec nic, tak jsme se začali rozhodovat, kdo za nápovědou vyrazí.
A pak přišla ta scéna jako z filmu o lovcích pokladů. Prst píchnutý do Chrástky ukázal na nějakou vodní plochu jen kousek od nás, na jihu Hradce. Plácli jsme mapu na rozsvícenou reklamu autobusového přístřešku, kde jsme vegetovali poslední hodinu. Vrchol kopce se přesně trefil do břehu. Jestli je tohle náhoda, tak se nám budou všichni ještě hodně dlouho smát. Ale sedělo to - umístění rybníka odpovídalo směrem postupu k cíli, znění zprávy mohlo znamenat cokoliv, ale s touhle myšlenkou v rozporu nebylo. A už jsme trčeli na místě příliš dlouho na to, abychom nevyrazili zkusit štěstí.
Nejistou cestou jsme potkali kluka s čelovkou, batohem, telefonem a papírem jak utíká, jenže v protisměru. Náladě to moc nepřidá, ale teď už na tu pláž dojdem.
"Jak poznáme, že už tam jsme?"
"Za mostem
furt rovně, pak na velký křižovatce doprava a zas
doprava po hlavní a pak rovně a mezi druhou
a třetí odbočkou doprava to je kousek
nalevo."
"Doprava už jsme zahli,
dvakrát."
"Cože?"
"Jo, má
pravdu, je to chvilka."
"Já už asi spim? A jak
jsme teda daleko?"
"Teď byla druhá odbočka...
a tam je vidět další."
"No tak jsme asi
tady."
Prošmejdili jsme pláž a ve křoví odhalili další zprávu. Zdálo se, že jsme si o pár míst polepšili a skončíme aspoň v první desítce. Na čele už delší dobu setrvávali nějací slepí vozíčkáři, to nám zrovna moc nepřidalo, a také známí Moraváci. Sice jsme nechápali, jaktože se tak drží, ale hřálo nás, že dva z nich jsou členy sdružení JAK?.
Zpráva popisovala místo, o němž se obecně ví, že leží v Krkonoších. Po chvíli hledání skrytých významů jsme začali vzpomínat, kde to tedy pramení Labe. I přítel na telefonu potvrdil, že je to Labská louka. No a co jako? Labská louka? Bylo by to zvláštní takhle dvakrát za sebou, ale podívali se do mapy. Vlastně jsme se do ní dívali, zatraceně dlouho. Nic jsme neviděli. Teda jo, našli jsme Labskou kotlinu, poblíž křižovatky Bezručovy a Veverkovy, to jsme zavrhli jako nesmysl. V místech, kde bychom čekali další zprávu, není Labského nic, Labská louka už vůbec ne. Po hodinách uvažování o Labské louce se do mapy mrkl svačinář/IT sekce. Tak blízko k nám ulici Labská louka nikdo nečekal. Znechucení jsme se pustili vpřed, na Labskou louku.
Na křoví u brány do zahradnictví naproti ulici Labská louka. To prý nakonec nepoznal nikdo, šifra byla mapovější než se zdálo - první písmeno Labské louky na mapě přesně udávalo umístění zprávy, bohužel ale nebylo v ulici Labská louka. Nakonec jsme vlastně křoví pod tím správným L z Labské louky prolezli jen tak, ze setrvačnosti. To je to poslední co máme, když už zbývá jen dokola opakovat "nikdy se nevzdávej" a "Labská louka".
Desítka byla příjemně jednoduchá šifra, která nás zdržela asi na hodinu. Zkusili jsme to první co nás napadlo - posunout opakované písmeno o počet opakování. Nic. Na předchozích dvou šifrách jsme strávili taky po hodině, takže jsme ani nebyli překvapení. Během času stráveného na zastávce jsme potkali fragment rozpadajícího se Desert teamu. Nakonec jsme se rozhodli vyslat dva členy pro nápovědu. Mezitím zbylí dva nepřestávali luštit - ze setrvačnosti. To se nakonec vyplatilo. Odhalili jsme selhání matfyzáka - nevšiml si, že zkoušeným postupem by se dalo A kódovat jen dost podivně. Klíčem tedy bylo neposouvat a plný počet opakování, ale o jedno méně. Počkali jsme na návrat kurýrů od nápovědy (už tam skoro byli), přesvědčili část týmu Chodili po lese že jsou opravdu správně a ať si rychle zavolají zbytek (mají osobní vazby na Radu, podle plánu měli skončit druzí).
Tolik času na tak jednoduché šifře. Už zase. Nemohli jsme si dovolit ztratit už ani vteřinu, a plni odhodlání zbytek hry prosvištět a minout tajemné Slepé vozíčkáře jsme vyrazili za další zprávou.
Test byl příliš. V nejdrsnějším úseku noci, nejdelší, nejtěžší. A největší zima, tuhli jsme tam pěkně dlouho. Dokonce nás dohonili Chodili po lese. Obrovskou pomoc znamenal přítel na telefonu, ale ani po hovoru s ním jsme nebyli schopni dorazit zbylá písmena. Značili jsme si otázky, kde jsme si byli jisti odpovědí, ale nakonec jsme si nebyli jisti vůbec ničím. Zírali jsme do mapy a hledali snad křižovatku, něčeho písečného a něčeho s myslivcem. Nic jsme neviděli, ale myslivec byl tak jasný a čas tak krutý, že jsme se vydali do ulice U Myslivny, protože byla ve směru k cíli (na rozdíl od Písečné na Moravském předměstí). Mezitím se rozednilo. Prozkoumali jsme celou ulici, až kam sahaly domy. Už už jsme vytáčeli nápovědu (vlastně řešení - koneckonců, už jsme se tu noc nevzdali fakt hodněkrát), když jsme se rozhodli prozkoumat vedlejší list mapy, kam plynule pokračovala Přemyslova, jedna z ulic co kříží ulici U Myslivny. Okamžitě jsme tam spatřili křižovatku Cesty myslivců a Písečnice v novohradeckém lese. Čtyři spolehliví svědci potvrdí, že tam předtím nebyla. Znovu na pokraji odhodlání jsme se vydali vpřed, abychom zděšeni zjistili, že další šifra vypadá jako Pozďův legendárně smrtelný tetris.
"Ty prázdný jsou divný."
"Proč
tam přebejvá ten jeden na spodu?"
"Ale
počet to snad neni, 5x5 je 25, že by udělali zprávu
bez použití Z?"
"To byla čuňačina."
"Ty
prázdný jsou divný, co můžou
znamenat?"
"Nemám běžet pro nápovědu?"
"Je
to kousek..."
"Ať to doženem, zavolám vám
zpátky a vy pak mně kam mám jít."
"Neni
to morseovka?"
"Tak asi běž, nesmíme ztratit
ani vteřinu, na příští šifře doženem
vozíčkáře a do dnešní půlnoci
jsme v cíli."
"Jiříku, už jsi tam?
Vrať se, vzpomněli jsme si, že už dlouho nebylo sčítání."
Matfyzák si totiž tentokrát vzpomněl, že se někdy vyplatí počítat od nuly, 5x5 je 26 a prázdné čtverce jsou místo A.
"Co s tim?"
"Po sčítání
je na řadě morseovka."
"No jo, ale
jak?"
"Zkoušeli jste to takhle?"
"Jo,
zkoušeli jsme i tohle a tohle."
"Nepudem si
někam sednout?"
"Co jít na to nějak
jinak?"
"To je jedno, někde tam je morseovka."
"Mohli
bychom si na to sednout."
"Podivej jak pitomě
jsou postavený ty věty."
"To jsem taky
zkoušel."
"No já taky, ale musí to bejt
v tom."
"Možná bychom nemuseli sedět
přímo pod tou šifrou."
"Nesmíme ztratit
ani vteřinu."
"V čem to může bejt?"
"Proč
je heslo svíčka?"
"Musí se na to
přes ty věty, jsou fakt divný."
"To už tu
bylo, zkoušeli jsme to jako první."
"No jasně,
je to přece vždycky to první co nás napadne, jenom
to dotáhnout."
Zápolení trvalo asi čtvrt hodiny, považovali jsme to už za zdravé minimum. Nakonec jsme šifru zdolali a zahájili mocný finiš. Z dnešního pohledu je patrné, že jsme jej zahájili příliš pozdě.
"Cože?"
"Ježkovo to se má
počítat?"
"Aha, tady je nápověda
s lavičkama."
"No to se mi nechce, musíme
přece dohonit ostatní."
"Bylo by to na jistotu,
když si vezmu, jak nám to šlo do teď..."
"Nebudem
počítat lavičky jak nějaký trotli, navíc
se ještě hledá náhrobek, to může bejt
na dlouho."
"Takže co tam přesně píšou?"
"Se to
rozdělí na prvočísla, no."
"Ty
vlastnosti těch čísel jsou dost divný."
"To
přece nemůže bejt chyba, prostě to nedefinuje prvočíslo,
koukni na to."
"No nic, jestli má ta úloha
mít jednoznačný řešení, stejně půjde
o prvočísla."
"Kdo má
kalkulačku?"
"Co se má jako počítat?"
"To
máš jedno, dej mu kalkulačku a jdem."
"Dva,
tři, pěti je to jasný. Sedum, jedenáct. Třináct?
Sedumnáct, devatenáct... čyřicet sedum... je padesát
jedna prvočíslo? Ne... Devadesát jedna, už aby to
bylo."
"Tak je mám. 5, 13, 47, 97, 109. Kolik
jich mělo bejt? 1, 2, 3, 4, jejda 1, 2, 3, 4, 5, teď jsem to
ztratil, 1, 2, 3, 4, 5, kde mám ten prst, 123456, aha.
5 x 13 x 47 x 97 x 109 je
opravdu 32 300 515, ale oni těch čísel chtěj
víc. Tak to zbejvá jenom jednička, těma se dá
násobit kolikrát chcem."
Cítíme se trochu odtržení od reality, potřebovali bychom se vyspat. Se sluncem v zádech se ženeme na sever k cílovému altánku. Nikde nejsou žádné týmy, které bychom mohli předhonit a altánek už je vidět. Tak to tentokrát úplně neklaplo. Inu, pro jednou se nic neděje.
"A nemůžem si vzít koláček navíc, když jsme jenom čtyři v týmu?"
Vřelé přivítání nás celkem potěšilo, protože jsme se dozvěděli, že patříme mezi jediné čtyři týmy, co nevzaly žádné řešení. Posilnili jsme se koláčkem a pitím a řízeným pádem se uložili ke spánku v autě. Pak už si pamatujeme jenom jak jsme byli najednou doma. Kromě staršiny - ten musel řídit. Tak počítáme, že byl vzhůru.
Stručně řečeno, přestože se hra pěkně vydařila, orgové situaci nezvládli - neupozornili nás předem na účast týmu Slepí vozíčkáři. Takoví a podobní hráči se původně vůbec neměli účastnit a vítězství mělo právem náležet nejlepšímu týmu Rada a staršina. Vezměme si z toho do příště ponaučení - půjdeme na čele od samého začátku. Týmy, které by případně mohly mít úmysl ohrozit naši pozici, necháme vyplnit přihlášky. I kdyby tedy nepochopili, kdo je jasným vítězem, jejich případný přehmat nebude pro sdružení tak zásadní, jako kdyby vyhrál někdo úplně cizí.
A, stejně jako letos, do (nějaké) půlnoci nás čekejte v cíli.